Bittersweet symphony

Asi jsem se ještě nezmiňovala, že mám nové boty. Od Baťi za 799,-, záviďte.

Je to vlastně dárek k narozeninám, takže bych je ještě neměla nosit, ale… Když nikdo není doma, běhám v nich po bytě. Potřebuju je do příštího pátky roztáhnout, chci si je vzít na tu oslavu. Sice pochybuju, že v nich napoprvé vydržím dýl jak hodinu, ale za pokus to stojí, ne? Navíc v nich chci potom chodit celé léto, tak se musím snažit. Navíc potřebuju vyřešit problém s páskem u pravé boty, přece jen, to mínus číslo se projevuje… Ale já na to přijdu a pak to budou moje nejoblébenější a nejpohodlnější boty léta! A ještě něco, zhubněte mi někdo, prosímvás, stehna nebo aspoň lejtka. Mě už to vážně nebaví, chci zázrak (nebo plastiku).

Minulý týden se mi roztrhly modré punčocháče, snad ty nejmodřejší, které jsem měla, ale nechtělo se mi je vyhazovat. Tak jsem je včera lehce gegradovala na punčochy, konečně budu moct nosit každou nohu jinou. Jediný, co mi teď chybí ke spokojenosti, jsou podvazky. Protože, co si budeme povídat, na mejch tlustejch stehnech ty punčochy prostě nedržej… a tak.

Celá ta zítřejší Praha jde dost do kytek a vůbec se mi to nelíbí. Ale prostě, pojedu tam a hotovo. Vím, že by zdraví mělo být přednější, ale občas prostě není… Občas si prostě nenechám kazit plány!

Za celou tu dobu, co jsem doma, jsem už dočetla dvě rozečtený knížky, z čeho jedna byla novela od Romaina Rollanda Petr a Lucie, která se mi vůbec nelíbila a divně se četla. Díky Bohu skončila dřív, než mě mohla začít pořádně prudit. Pak to byla knížka Poslední dny punku od Gordna Nuhanoviće. A ta mě teda sakra bavila, i když mi celkem připomínala Konec punku v Helsinkách. Ale tomu už se asi jen těžko něco vyhne…

Nedávno jsem narazila na jeden prastarej blog nějakýho… fotografa/cestovatele (?). Pokochejte se, mě ty fotky chytly

Poslední dobou všechno sice stíhám, ale nic se mi nechce. Mám za sebou White Lies, který byly ne-zas-tak úžasný, ale pro mě jako repete a “podruhý jsem naživo slyšela Unfinished Business, tak už můžu umřít” byli vlastně naprosto dokonalý. Jenže to by to nebyl pražskej koncert, abych takhle náhodou nebyla nemocná, takže teď je čtvrtek a já jak idiot sedim doma a nudim se, protože potřebuju bejt do soboty zdravá, což stejně asi nebudu. Takže můžu klidně rovnou odpískat to přespávání v Praze, protože to prostě nebude mít cenu a nebude žádný party hard, protože já ze sebe vážně nechci dělat mrzáka, když mě příští pátek čeká ta oslava.

Teď jsem si díky prohlížení jednoho blogu (tonbogirl, úžasná streetstyle fotografka!) vzpomněla na jeden zážitek z února. V den Božeňáckého plesu jsem už tak nějak tradičně čekala na Máňu a jak tak čekám na ulici, kolem mě prošla čtveřice ženštin… Nebudu říkat slečen, kdoví kolik jim bylo. Hlavní ale je, že v tu chvíli jsem si říkala, Sex & the City hadr. Každá z nich měla trochu jiný styl a myslím, že bych k nim klidně mohla přiřadit naše oblíbené archetypy. Jenže než jsem to stačila udělat, stihly mě jenom sjet pohledem, nakrčit nosíky (ano, krátká černé šaty, rudé punčocháče a těžké boty nejsou téměř nikomu po chuti) a zase odkráčet. A docela bych řekla, že takových čtveřic po Hradci potkáte víc, v jakémkoli věku…

Už jsem zase nějakým způsobem lapená ve světě fashion blogů a ne a ne z něj ven. Přitom já vůbec nechci! Prokrastinace, prokrastinace, prokrastinace. Fotky z White Lies nemám, hlavně že jsem po milionu let napsala článek. A ještě musím udělat to, to, to a to. A kvadrilion věcí k tomu. Hlavně, že v květnu tu budou The Feud! They’ll rock my photo-world again. Ještě pořád mi dělá Stephen radost pokaždý, když si změní profilovku na jednu z mejch fotek.

A ještě něco. Mým dnešním hudebním tipem a objevem v jednom jsou The National. Asi jsem se zamilovala. Do nich a hlavně do písničky England, nejen pro tu Anglii. Tady je:

Nějak se mi zase chce být blogově aktivní, ale moc se mi nechce psát. S tátou jsme dneska řešili spoustu věcí a nakonec jsme mi objednali k narozeninám objektiv. Mám radost, protože Sid konečně uvidí rybooce.

Ještě se vrátím k minulému týdnu, tentokrát fotograficky – tak jak jsem ho zaznamenala do alba 365

Vzhledem k tomu, že minulý týden byl taky dost filmový, nejspíš se k tomu ještě vrátím… Asi brzo, mám potřebu sdělovat svoje názory. Jen ne dnes

Kolem půl třetí ráno jsem měla nějakou potřebu tu psát sáhodlouhý kecy o tom, jak je všechno na nic a jak jsem za celý prázdniny nic neudělala. Pak jsem si ale uvědomila, že nic z toho zveřejňovat radši nebudu. Sice jsem nebyla opilá, ale v pokročilou noční hodinu není radno něco psát.

Za celej ten tejden jsem opravdu skoro nic neudělala. Jediná smysluplná věc byla autoškola. Od úterka do pátka jsem měla každej den dvouhodinovku jízd, takže jsem se docela rozjezdila.

V úterý jsem fotila pro jednu hradeckou čokoládovnu, ty fotky vyšly docela slušně. Vlastně líp, než jsem čekala. Všechny jsou tady na facebooku, mám z nich vážně radost.

V pátek jsem začala probírat staré fotky, abych si konečně uvolnila místo na disku. Teď mám 25 volných GB místa a jsem na sebe hrdá. Na ty fotky vlastně taky. Tady je pár koncertních, tady ty naprosto bezdůvodné. Na tu první jsem extrémně pyšná, vlastně si myslím, že probírat něco po roce má smysl!

Ty nekoncertní fotky jsou z loňskýho března, z prvního teplejšího dne. Vlastně asi prvního jarního, ale ten sníh byl tenkrát kouzelnej. A jo, používám na úpravu tu křivku od Nirrimi. Protože je dokonalá.

Věci kolem teď ubíhají neuvěřitelnou rychlostí a já nestačím přemýšlet o tom, co bylo včera. Vlastně se mi o ničem z toho, co se za posledních pár týdnu stalo, nechce psát. Protože… jsem líná. A nemám náladu si na nic stěžovat. V poslední době je uplně jedno, co řeknu, nebo co udělám. Některé věci dělám automaticky. Jako třeba chození do školy, raní vstávání, dopolední nechuť a únava, odpolední spánek. Neučím se, protože se mi nechce. A nemám proč. Teď jsem si vzpomněla, že mám dodělat něco na fyziku. Ale… moc se mi nechce. Jen musím vyloučit možnost neudělat nic, pětku nepotřebuju. Věci, které nedělám automaticky, většinou nedopadají dobře. Třeba jako opíjení se a následné mluvení. Moc si toho ze soboty/neděle nepamatuju. Nebo jsem možná radši zapomněla? Je lepší nepamatovat si, co jste vyváděli. Takhle je alespoň nějaká šance, že to nikdo nebude řešit. Ale oni to řešit budou. A mě to štve, nechci to řešit.

Nemám teda asi moc co říct o tom, co se dělo. Kromě toho, že po plese Božky jsem po dvou hodinách spánku jela do Prahy na den otevřených dveří na žurně, kde jsem dostala alespoň maličkou naději, že bych se tam mohla dostat. A když už jsem si v sobotu myslela, že nikam nepůjdu, špatně to dopadlo. Takže tak. Teď fotky…

ples GJKT (fejsbukově):

ples GYBON (fejsbukově):

Fotky ze soboty/neděle jsou i s jinými v mém oblíbeném albu tady. Snad jen… takhle se spalo:

Ještě před chvílí jsem poslouchala Nirvanu a chvíli předtím Panic at the Disco a teď už mi v hlavě zase hraje Darling you have crossed the line… čili Charlie Straight. Celej dnešek je extrémně psycho a já dělám cokoli jinýho, než bych měla. Takže zítra v dějepise razím pravidlo jedna pětka žádná pětka, tři pětky najednou žádná pětka. A dostanu dvojku v pololetí nazdar.

Dozvěděla jsem se hezký věci, že třeba dostanu dárek k narozeninám a že budu mrkat na drát a nebude to drát, takže jsem teď mírně těžce znervózněná. Navíc teda že prý budu dělat oslavu společně s Vaškem, tudíž oslava bude after all. Ale přezen je ještě v nedohlednu, zatím budu předstírat jako že nic.

Začíná se všechno zamotávat. Teda ne že bych neměla radost, že se budu teď zase nějakou dobu ochomýtat kolem toho blonďatého chlapce, do kterého jsem podle všeho zamilovaná, ale… Teď když už to ví i Otova Terezka, nemuselo by to dělat dobrotu. Navíc to ví hodně lidí, co by se mohli jen tak omylem prořeknout před tím chlapcem nebo nekým jiným z jeho okolí. Před někým, kdo by o tom neměl vědět, kdo by mě asi zabil. A nebo možná ne, ale minimálně by se mi hodně smál. Hlavně abych se teď někde neopila a neprořekla se, stačí co už jsem povídala posledně…

No a teď to fotkový z pátka a nazdar jdu spát, hello pětko ze všeho možnýho…

A tak, seká se mi počítač…

Jestli jsem si myslela, že letošní rok bude party hard, tak to jsem se sakra spletla. Ještě mi ani není osmnáct a už mě přestalo bavit dancing all night long a pití levnýho alkoholu. Jdu se zahrabat do starýho železa, už jen dva a půl měsíce, a budu zase pít pivo. A ani se na to nijak netěšim. Radši budu protivná a budu si užívat nealkoholický dýchánky.

A abyste ještě vůbec věděli, jak vypadám…

Teď si zdovolením půjdu číst Krysaře, třeba to do čtrnácti dnů zvládnu…

První 2011 post. Myslela jsem si, že mě to bude trápit, a ono ne. Ono mi je to vlastně celkem jedno. Žádná zvláštní chuť nebyla a co se vlastně může stát za jeden týden?

Tenhle rok jsem začala… tak nějak tradičně, u Cibiho. A tak nějak tradičně to bylo pohodové, sice trošku jiná sestava než loni, ale komu to vlastně vadí? Zvláštní je, že jsem ani neměla chuť na alkohol. Asi jsem nemocná.

Tenhle týden byl… pomalý, školní a únavný. Pár písemek za mnou, uplně nejlepší pocit z toho nemám. Děsí mě, že mě to tolik zajímá, že se starám, že to nedokážu hodit za hlavu a dát nohy nahoru. Jsem typická gymplačka, která je v sobotu večer schopná bavit se dvě hodiny v kuse o škole. Pořád to řešim a nemůžu přestat. Kdybych ty hodiny stěžování si věnovala radši učení, nejspíš bych mě samý jedničky. Ale já jsem prostě uplně blbá a jediný, co dokážu je mluvit o píčovinách. Tečka.

Ledy začaly tát a tak jsem tenhle pitomej školní týden zakončila s D. na kyberňáckym plese, kam jsem šla… vlastně jsem za celej večer nepřišla na to, co tam dělám. Pojmenovala bych to syndrom gympláka. Nejsem dost divná abych zapadla, ale ani dost normální abych tam nepatřila. Takže jsme se alespoň od srdce zasmály fialovejm šerpám (”ježiš ty s těma fialovejma šerpama sou teplý” “hele Ondra!”). Všechno, všichni a hlavně by dvě bylo “uplně blbý”. Znala jsem tam dohromady asi 14 lidí a s jednim se seznámila (”hele Ester, já tě znám, ty si slavá fotografka” WTF.) a bylo to děsivý. A pak Káťa dopadla tak jak dopadla, ne že bych se divila, kyberna žejo. Takže jsme to zabalily a šly k Adalu na popůlnoční hranolky. A pak doma jak blbky hrály Milionáře. Prostě uplně blbý!

Včerejšek byl divnej den, kterej skončit klasicky divnou oslavou narozenin. Pořád jsem nepochopila, proč to ty lidi dělaj. A proč tam ostatní lidi baví chodit. A proč tam chodim já. Většinou mi aspoň cesty domů působěj jako terapie, ale včera/dneska ne, nešla jsem s Cibim. To na terapii ještě bude, pro něj. Ale to je jedno. Prostě jenom… další večer v ACčku, kterej jsem si vlastně ani moc neužila. Vlastně jediný, co za včerejšek bylo v pohodě, byl film kterej jsem viděla. Brokeback Mountain. Já vim, že už jsem to měla vidět dávno, a já se opravdu snažila. Ale opravdu to není pro dlouhé zimní noci, zvlášť když vám to ve dvě v noci zasekne počítač. Takže jsem to viděla až včera a líbilo se mi to, jen jsem od toho filmu možná čekala trochu víc. Nevím, co konkrétně, jen prostě… něco jinýho.

Dnešek byl hrozně rychlej, s procházkou když svítilo sluníčko. Ale nijak dobrou náladu mě to nepřineslo. A teď je skoro půlnoc a já nemám ani náladu sem dávat nějaký fotky, i když jich je dost… Takže zase někdy… příště.

Asi jsem si ten poslední letošní post prostě nemohla nechat ujít. Nějak se mi nechce rekapitulovat, to bych mohla maximálně tak v obrazech a i na to mám moc špatnou paměť. Nepamatuju si, co jsem dělala v lednu, tedy kromě koncertu Enter Shikari. A ten byl… legendární. Kdyby byl každej koncert jako tenhle, kdyby se mi pokaždý takhle chtělo šílet, asi už bych byla mrtvá. Ale stálo to (tenkrát) za to. A možná i díky tomu byl tenhle rok tak úžasný.

Nějak si nepamatuju, že bych si loni dávala nějaká předsevzetí. První, co vám při zadání tohohle slova do google vyleze je – najdu odvahu řešit své potíže s erekcí. Hádám, že tohle vážně není můj případ, jinak by tady bylo něco v nepořádku. Takže ne, žádná předsevzení tohoto typu. Vlastně ani nevím, jestli něco takového má cenu řešit. Zhubnu stejně jenom jestli na to budu mít náležitě pevnou vůli a to prostě nemám. Učit se líp nebudu, protože už teď dělám co můžu, a na víc nemám čas. Nebudu míň sedět u počítače a mrhát časemu seriálů, protože to je to, co mi zachraňuje nervy, když nevim kam dřív skočit. Nebudu víc fotit, protože si nerada dělám násilí a když to nejde, tak to prostě nejde. Víc číst taky nebudu, pokud na to nebudu mít dostatek času a správnou náladu. Tak snad jen – dokončím projekt 365, který jsem začala 20. prosince. Zvládnu to, kousnu se a minimálně jednu fotku denně vyfotím, protože lidem se to líbí a komentují a… po roce uvidím, jak hrozné fotky jsem fotila teď a jak se nikam pořádně neposunuju a budu to moct celkově zhodnotit. Taky bych mohla celý rok šetřit na to, abych si mohla před Vánoci vyvolat 365 fotek a udělat z nich… Ještě nevím co, ale určitě něco velkolepého. Minimálně dárek pro babičky. Kromě toho bych ráda… chodila na víc koncertů. Já vím, že se z toho brzy asi zblázním, ale když… Mě to baví. A s každým koncertem se ve focení posouvám o kousíček dál a je uplně jedno, co je to za kapelu. Takže tak.

A co se to sakra dělo přes prázdniny? Po tom lehkém dramatu s vánoční akademií se tancovalo na Markétčiné oslavě, další den se šlo na Entery a upřímně, oni jsou vážně pořád stejní tudíž – je to čím dál tím horší. Jejich cílovka jsou pořád patnáctiletý puberťáci a obávám se, že se to nezmění ani kdyby ještě hráli ve svejch padesáti. A to je celkem k ničemu. Ta úroveň, na kterou se vypracovali/dostali jakýmkoli způsobem, je jim uplně k ničemu, když nezačnou hrát něco jinýho a někam se posouvat.

Dál… dál nic. Vánoce, babičky, dědeček. Filmovej maraton v Třebe a nepovedený focení, který tradičně skončilo v Cook&Look povídáním o všem a ničem. A dneska celej den peču, peču a peču a pak půjdu k Cibimu a budeme nealkoholicky slavit. Jejej.

Let’s see… Dnešek byl pohodovější, než jsem myslela. Žeby další jednička z fyziky zadarmo? Proč ne… A tak.

Jen jsem si říkala, že bych se mohla podělit o fotky ze čtvrtka… Jak jsem fotila Standby. Ode dneška už je na netu nová nahrávka, tak si jí poslechněte. A tak…

Jen jsem chtěla říct, že je teď všechno pořád nějak v pohodě. Najednou nemám chuť nikomu nadávat a vlastně mi je většina věcí celkem jedno… A to co nestíhám se nezblázní.