I’m on a highway to hell. And I’m going down…

“Ahoj Ester, je na zítra něco do školy?” Jo, fakt miluju tuhle větu. Fakt miluju, když mi napíše člověk, se kterym se ve škole skoro nebavim. Ale já jsem ta spolehlivá, že? Jo, to teda nejsem. Copak já vím, jestli jsme na zítra něco měli mít? Jestli jsme se měli něco naučit? Stačí se podívat na rozvrh a i slepý vidí, že z fyziky můžeme psát naprosto kdykoli. Že úkoly na fráninu se dělají ve škole. Že na matematiku neděláme nikdy nic. Že z literatury by nikdy první hodinu po prázdninách nezkoušela. Že chemikář se nechá ukecat. A že angličtina je uplně nanic. Takže asi tak.

Vážně mám pocit, že dnešek tu je jenom proto, aby mi zkazil skvělej celkovej dojem z prázdnin. Kašlu na to, jdu spát.

Undermine their pompous authority, reject their moral standards, make anarchy and disorder your trademarks. Cause as much chaos and disruption as possible but don’t let them take you ALIVE.

Včerejší filmová noc se vydařila. Viděli jsme ale jenom pět filmů a to jsme byli vzhůru až do čtvrté ranní. Jediné, co to omlouvá, je fakt, že všechny ty filmy byly docela dlouhé… Takže to tak nějak shrnu…

Sherlock Holmes. Upřímně, co to mělo znamenat? Příběh? Prosím? Dobře, mělo to jakousi zápletku. Ale šlo víceméně jen o potvrzování toho, co jsme všichni (alespoň já a Danča) už věděli. Ano, bylo tam pár dobrých akčních scén, ale mělo to opravdu být o tomhle? Neříkám, že se mi to nelíbilo. Kdo mě zná, ví, že jsem úchylná na britský přízvuk (i když je fingovaný) a všechno, co má jakoukoli spojitost s Londýnem. A to Sherlock Holmes zajisté má. Navíc, musím uznat, že to bylo neuvěřitelně vtipné. Zvlášť výrazy, které si vyměňovali Holmes a Watson. Ačkoli bych chtěla, víc jak sedm hvězdiček z deseti tomu dát nemůžu.

Knocked Up. Neptejte se mě proč, může za to Danča. To ona si vymyslela, že se na to budeme dívat. A víte co? Byla to sranda. Americká komedie, řekněme. Vlastně se nemám za co stydět, na MZ tomu dali devět hvězd. Já jenom osm. A nejsem si jistá, proč. Jak už jsem řekla, americká komedie. Vážně si myslím, že Katherine Heigl to zahrála skvěle, že Seth Kdoví-jak-dál (Zack ze Zack a Miri točí porno :D ) to zvládl taky na výbornou, ale pořád to je jenom komedie. A s tím já nejspíš nejsem ochotná se smířit, i když se na to ráda dívám.

The Ugly Truth. Upřímně jsem nepochopila, proč tomu čeští distributoři přiřadili název Chceš mě, chci tě. Ale budiž, zřejmě to mělo natáhnout lidi. Tahle komedie (ano, další americká slaďárna, nevím, co se s námi dělo…) se asi stává jedním z mých guilty pleasures. Otázkou je, zdali bych se za to měla vůbec cítit provinile, Lásku nebeskou taky všichni zbožňují (to udávám jako první příklad, který mě napadl, neodvažovala bych se to jinak porovnávat). Nemůžu si pomoct, asi to bude tím Gerardem Butlerem (po Rock’n'rolle kvůli němu možná přežiju i Třístovku), ale ten film se mi líbil. Dobře, není to nic světoborného, víceméně se to drží žánru (nenívidí se -> on se do ní zamiluje -> ona zjistí, že se zamilovala do něj -> happyend), ale kde bysme bez takových filmů byli? Navíc je to skvělý oddech, všechno je tak hrozně prvoplánové… A mezi ústřední hereckou dvojicí to, překvapije, jiskří. Proto tomu hrdě dám osm hvězd :)

Whip It! To jsme prostě musela vidět. Původní plán jít na to do kina bohužel nevyšel, takže aspoň takhle. Asi nemá cenu podrobně popisovat děj, na to se prostě musíte podívat, takže to vezmu v bodech, které se mi líbili. Ellen Page. K tomu snad nemusím nic dodávat, ačkoli… v téhle roli byla naprosto jiná než v těch, ze kterých ji známe, alespoň ze začátku. To jí slouží k dobru. Hudba. Jakmile mi někde pustíte Ramones a o desítek minut později MGMT, můžete si být jisti, že vás budu milovat. Celkově ta hudba byla dokonalá, skvěle seděla. Plus nesmím zapomenout na přítele muzikanta. A tu typicky americkou houseparty, na které s kapelou hrál. Barvy. A vůbec celý obraz toho filmu. Prostě… je to přesně ten typ filmu, který je příjemný pro oči. Brusle. Ano, byl by hřích nemilovat hlasické dvouřadé brusle. Já jsem měla to štěstí, že jsem je vlastnila. A chci je znova. Jenže… kde je jenom sehnat? A vážně by mě bavilo to jejich brutální bruslařské derby. To bylo souhrnem všechno. Musím říct, že se Drew Barrymore opravdu činila. A s radostí tomu dávám devět hvězd :)

Step Up. Poslední film, úpadek brzkých ranních hodin. Navíc v češtině. Ale myslím, že by mě vážně mrzelo to nevidět. A bylo natočeno i mnoho hrošího, než je tohle. Nemůžu říct, že by tam byla jediná postava, která by mi byla vzhledově sympatická, ale… Ten tanec byl hezký. A tanec dělá i z těch nejhorších sraček hezké filmy. Pětř hvězd si to zaslouží, ta hudba byla taky fajn (můj osobní prázdninový poklesek).

Dnešní den už sice nebyl tak skvělý, ale rodinou sešlost opravdu nemá cenu rozebírat. I když… když mi pustíte Evu a Vaška spolu s obrazovým doprovodem a babička mi začne tvrdit, že to je ten pravý tanec, ne to co se tančí teď… Ano, chtěla jsem po ní hodit vázou, nakonec jsem se ale udržela. A alespoň jsem přečetla Sandmana, Báje a odlesky II. A dnešek jsem zakončila moc hezkým filmem – Julie & Julia. A ačkoli to občas sklouzávalo k okamžikům, které nemůžu u filmů vystát (třeba hysterčení rádobysobecké manželky a potom sebemrskačství), vážně se mi to jako celek líbilo. Možná, že kdyby tam ty mnou neoblíbené momenty nebyly, nebylo by to vůbec ono. Co mi ale extrémně vadilo byl ječák Meryl Streep v roli Julie Child. Já vážně dokážu ocenit, když někdo hraje dobře, a ona je herečka výborná, ale… To její pisklavé Bon Appétit! už v životě nechci slyšet!

Teď jdu restartovat počítač. Aby mi šel správně spustit Supernatural.

Get ready for the rough and tumble…

Nějak mi to s tím fotkovým postem včera nevyšlo, dneska už vůbec ne. Patlala jsem se s článkem na Punkl a jsem s ním nadmíru spokojená, jen těžko říct, jestli budou i ostatní. Ono je to hrozně těžký se někomu zavděčit, když každej má jinej názor na to ’správný’ psaní. Navíc ty lidi nemají potřebu komentovat a když už, tak neřešej moc obsah, ale jenom článek. Když někdo napíše hezky napsaný, moc mi to neřekne. Kdybyste někdo měl náladu, tak tady si ten můj výplod můžete přečíst.

Měla bych si začít balit saky paky na večer k Danče, chci vypadnout z domu brzo (nakoupit do Tesca a trochu se projít). Už vážně začíná štvát, že mi ještě nepřišla ta Vogue. Znervózňuje mě to, doufám, že to vůbec někdy přijde! Pitomá česká pošta to zas někam zahrabala…

Vyhrabala jsem tuhle fotku z Rock for People a jsem na ni patřičně hrdá. Možná to je taky částečně proto, že mi byla ‘ukradena’ samotnými Hadouken. Au.

No one will ever sing the song to you

Věděla jsem, že když si rozpeču chleba s tim sýrem, co vypadá jako (d)ementál, tak mi bude špatně a nebude mi to ani chutnat. A hádejte co? Je mi špatně a mám pachuť v puse. Ale když já vážně nevím, co budu dneska jíst. Nic tady není, kdomě polotvrdý patky chleba, takže buď obědvat nebudu nebo to řeší polévka do hrnečku.

Ráno jsem vstala, chtěla zapnout počítač, a ono nic. Ani se nesnažil hrabat, prostě nešel zapnout. V rozespalosti jsem měla tendenci panikařit, ale nakonec jsem to vyřešila odpojením obou mechanik. Fajn no… Teď se mi to kupříkladu samo od sebe restartovalo, asi s tím budu muset něco udělat. Třeba doprobrat fotky z pátka a vypálit je, uvolnit si tím místo na disku a bejt v klidu.

Později se dneska hodlám chlubit včerejšími nákupy (o Avatarovi 3D se zmiňovat nebudu, moc 3D tomu teda nedali…).

I wanna take your mind and soul, right to the core right to the bone

Rozdělaná čokoláda, piškoty a dva měsíce prošlá pleťová maska. Jsem lehce těžce mimo, unavená, spala bych.

Rozříznutý prst, viník nenalezen.

Pořád nemám dost poslouchání For the Masses. A s tím, že se to tátovi nebude líbit, jsem se NEtrefila.

Na dnešek jsem si vyhradila snění s otevřenýma očima. Bylo to moc hezké, ale místy trošku tragické.

Nikdy mě neomrzí prohlížet a číst blog Randalla Slavina. Nikdy mě neomrzí jeho fotky, jeho styl.

Všechny odkazy zmizely ze sloupku, část z nich je nahoře v Čítance.

Rozhovory s Evčou byly včera v noci velice inteligentní a inspirativní. Píďo klíďo si to zase zopakuju.

Těch fotek je pořád moc…

Zítra Praha.

Moonlight on my floor, shining through the roof. They got the city surrounded as if I needed proof…

Zjistila jsem, že mám uplně přesné představy jak bych jaké holky chtěla vyfotit, jenže… Ještě sehnat ty holky. Každou zvlášť. Jedna, tmavovlasá s rozcuchem a drzým výrazem, černým oblečením, cigaretou v puse, tvářící se jako rockerka. Taková trochu Joan Jett. Druhá, platinová blondýna, černý brejle, osmdesátkový oblečení, červený lodičky nebo kozačky do půly stehen. Power-popová hvězda jako Debbie Harry. No… pak je tu ještě jedna představa, jak vyfotit jednoho nejmenovaného tmavovlasého prince, která se mi nikdy nesplní. Takže ani nemá cenu to rozebírat.

Vždycky, když otevřu wordpress, vybafne na mě slovo ‘dashboard’. A já si vždycky vzpomenu na Dashboard Prophets a jejich Ballad For Dead Friends, kterou zbožňuju a jsem ochotná poslouchat ve smyčce klidně i několik dní v kuse. Myslím, že je to od doby, co jsem ji slyšela v Buffy, ale už si na to moc nevzpomínám. Jen vím, že je to dlouho. Theres no vacancy in paradise… I really wish I could have saved you… Then who would have saved me from myself…

Už je to jak dlouho? Dva dny? Co skončil Dollhouse. Definitivně. A já poslední tři díly stále ještě neviděla. Asi si nechávám zadní vrátka… Měla bych toho nechat. Mám toho tolik, na co se chci podívat, a zatím jsem nic z toho neviděla. Třeba posledních pár dílů Castla. Nebo celou pátou (? už ?) sérii HIMYM, a TBBT. A Glee. Vytáčím se tím k nepříčetnosti…

Vidím, jak ze mě ty prázdniny dělají osobu ještě línější než byla kdy předtím. A nesnáším se za to. Jenže jsem prostě tak líná, že ty fotky třeba nemám šanci v životě probrat. Nedokážu se na to soustředit a udělat z toho svou prioritu.

V sobotu jsme byli v ACčku na vernisáži. S tím přístupem, jako mají páni vystavovatelé, bych to mohla s fotkama taky někam dotáhnout… A včera jsme se s Evčou opět procházeli. K tomu třetímu železňáku. Pak jsme nastoupili na sedmičku a jeli na Magistrát, vyšplhali se nahoru a sedli si do Cook&Look. Stal se z toho náš nejoblíbenější podnik, takže jsme tam opět zabili hodně času. A vymysleli jsme spoustu kreativních věcí z nichž polovinu jsem už zapomněla. Ale nevadí… Tady je moje jediné sobotní fotografické vyžití, fotka Evičky z ACčka.

Něco mě nutí pořád dokola poslouchat Turn the Lights Out. Už chci, aby mi přišlo to CDčko, vážně ho nechci stahovat… Právě mi přišlo to CDčko a našla jsem svoje jméno na plakátku a je to nejvíc geniální a asi ho nikdy nevyndám z přehrávače. Závislost! Navíc, ten videoklip mě nutí chtít být na místě natáčení a vyfotit každý špinavý a rozdrbaný detail…

Potřebuju jít vyhodit plasty, nechat si opravit boty a nakoupit. Jenže se mi nechce ven… :|

A tuhle ještě jedna fotka z pátečního focení, nesnažte se mi namluvit že to nevypadá jako kampaň pro Burberry :D

Company, company, where would we be without company.

Včera jsem měla tendenci se rozepsat, jenže jim tak nějak spadla databáze. Takže jsem z toho velmi, velmi nadšená. A teď už ani nevím, o čem jsem chtěla psát.

Rodičové zhodnotili moje pololetní výsledky kladně, takže teď asi budu mít na chvíli pokoj. Alespoň doufám, jen bych potřebovala nahnat dobré známky hned ze začátku, abych potom nemusela dohánět. Ale tímhle bych školu na ten týden uzavřela, nechci na nic ani torchu myslet. Mám v plánu tolik věcí, že ani nevím, jestli to všechno stihnu.

Před chvílí jsem se rozhodla bojkotovat akci dnešního večera, Pipes and Pints v LaPutice. Nějak na to nemám náladu, pobolívá mě hlava (což je teď, bez čoček lepší) a navíc už jsem dnes přece jen venku byla… Takže tohle můžu klidně oželet.

Přes poledne jsme byli fotit, Káju a Kubu. Teď se snažím se probrat fotkama. Myslím, že to bude nadelší dobu. Znám se, vím jak mi to trvá. Evča bude mít ty svoje fotky probrané tak čtyřikrýt rychleji než já. A jestli ne, tak se asi stal zázrak nebo tak něco.

A jen tak mimochodem, pár filmovo-seriálových zážitků. Se školou jsme v kině byli místo na Mezi zdmi na filmu Jméno růže. Jsem překvapená, že to bylo tak dobré. Film z toku 1986, podle knihy Umberta Eca… Hrál v tom Sean Connery, který naprosto perlil, a to byl prosím mnich! Takže jsem i ty dvě hodiny v kině přežila, jen mi mrznul nos… Dalším zážitkem byl první díl z celkem třídílné minisérie Sense and Sensibility z roku 1996, v jedné z hlavních rolích prosím Dominic Cooper! Dívala jsem se na to hned dneska ráno, okamžitě jak jsem vstala. Ty další dva díly si nechávám na potom, až nebudu mít co dělat. Ale… aaach! Jen škoda, že hraje postavu, která skončí jako záporná. Každopádně, i před těmi čtrnácti lety byl neodolatelný! :) No a posledním zážitkem v pořadí (tím uplně seriálovým) byl nový díl Supernaturalu. Vážně nevím, co si o tom mám myslet. Působí to tak trochu jako parodie na všechny čtyři předchozí série. Ale… nebudu to kritizovat, možná jen přeháním. Navíc – žádný Castiel. Což mě trochu zklamalo…

Dnes jsem celé odpoledne poslouchala CD Charlie Straight, She’s a good swimmer a teď mi všechno, co poslouchám, přijde hrozně pomalé a utahané a sladké a vůbec, asi si potřebuju pustit něco punkového. Ale něco vesele punkového, abych si trochu zpravila náladu. Nachápu to, protože to CDčko se mi líbí. Jen to není taková sranda jako když poslouchám jenom ty 4 nejlepší písničky na bandzone.

Nějak mě přestává ta zima bavit, ten sníh začíná být moc jednotvárný na focení. Už bych zase chtěla vylézt nahoru na střechu a fotit tam. Takhle to dost dobře nejde…

V noci na dnešek se mi zdály dva vážně hnusné sny. Ten druhý si nepamatuju, jen vím, že jsem po něm měla hrozně sucho v krku a hodně pevně zavřené oči (které jsem nechtěla otevřít ani když jsem slyšela máti odcházet do práce). No, možná to byl následek toho prvního. Nepamatuju si ho do detailů a vlastně ani nevím, co z toho se mi zdálo a co byla skutečnost. Měla jsem totiž dojem, že mi zůstalo rozsvícené světlo a já nebyla ani schopná natáhnout ruku, abych ho zhasla. A pak jsem měla pocit, jako kdyby mi přestávala/začínala působit narkóra. Jako kdybych cítila rajský plyn (nebo chloroform, teď si nejsem jistá) a nemohla se z toho vůbec vzpamatovat. A pak, že jsem se probrala, zvedla se, chtěla zapnout počítač a ono nic. Mám pocit, že se to opakovalo minimálně třikrát než jsem vlastně otevřela oči. Docela mě to děsí. Vážně ráda bych věděla, proč se mi to zdálo. Je to skoro horší než to padání a následné trhnutí sebou. Docela se bojím zavřít oči…

A jedno z mých dnešních umění na závěr. Hned první fotka Káji, kterou jsem vyfotila. A ona není tak špatná, takže jen tak něco na ukázku…

Mimochodem, završila jsem den rozbitím toho krásného konvičkového čajítka. Takže budu schánět nové, alespoň podobně hezké…

‘Nech toho nebo tě zderivuji!’ ‘Haha, nezderivuješ, já jsem e na xtou.’

To v nadpisu je prosím zábavný matematický vtípek, který nám dnes svěřila naše milá profesorka třídní. Myslím, že už jsem se dlouho tak nesmála jako za celý dnešek. První hodinu zábavné fyzikální pokusy, druhou hodinu diskuze o vůdčích osobnostech (například v naší super-třídě), třetí dějáček s paní školní inspektorkou, potom klasicky vtipná fránina a trapně vtipná bižule (to už nic jiného tež trapnost není…). Během pauzy na oběd jsem toho zvládla sníst opravdu hodně, potom jsme diskutovali o filmech, což mě potěšilo. Čeština a chytáčky našeho krásného jazyka se naprosto obrátily proti paní profesorce. Chemie je teď víc než pohodová. Mám pocit, že kdybych uměla názvosloví, možná bych to celé i chápala. No a poslední hodina, nejvíc vtipná matika s matematickým vtípkem, šílenou rovnicí (kterou nikdo nechápal, ale uváděli jsme si ji jen pro příklad) a matematickými nadávkami. Není nad to, když si lidi nadávají do součinů, podílů a odmocnin. A to byl prosím dnešní den, který měl být klasicky úterně tragický.

Zítra se vykašlu na oba semináře, nesnáším když se kryjí a já si musím vybírat. Takže si prostě zase udělám čas na sebe.

Tak mě napadá, škoda že jsem ex a nemůžu se zderivovat. Občas by se to hodilo. A jestli mi Jarouš bude ještě někdy vyhrožovat, že mě vydělí nulou… budu ho mít ráda ještě míň než mám. A nejsem odmocnina.

Toliko k dění v mém super životě, dneska jsem skoro dodělala tu malbu na výtvarce. Nesnáším tempery, ale to mi, tuším, nepomůže. Ještě pozadí… Jdu si dopřát svých šest hodin spánku.

Nebe je černý, je půl pátý. Večeru věrný, půjdem dál…

Dneska jsem se celé odpoledne oddávala poslouchání (dle slov mého vlastního otce) nekvalitní české hudby. Měla jsem totiž zapnuté to nové CD Mandrage. A vážně, mám pocit že se mi to líbí. Hudebně to možná není moc na výši, textům by se dalo taky ledacos vytknout, ale… Ale! Je to celkem příjemná změna si zase chvíli zpívat něco, čemu rozumím. Už mi z toho všeho hrabe. Navíc… vždycky si vzpomenu, jak tenkrát před Pehou nastoupili na pódium, na kytaře prasklý struny a od tý doby jsou pro mě prostě ‘Mandrage z Plzně, co hrajou bez strun’.

Ve škole je ode dneška boží dopuštění, přijela nám školní inspekce. Na češtině to zatím proběhlo dobře, všichni ti blbečci od nás ze třídy to vzali sportovně a nedělali problémy. Za to taková Benadová teď šílí, zítra budeme na fyzice psát opakovací písemku a prý musíme všechno umět perfektně, mít v pořádku sešity a kdoví co. Už asi vážně neví coby.

Odpoledne jsem se kromě nicnedělání věnovala i probírání fotek, takže už je mám konečně všechny z krku. Ještě napsat článek a můžu se s lednový koncertem Enter Shikari rozloučit. Ona je to vlastně trochu škoda po tom, co jsem se na něj přes půl roku těšila. Ale jsem vážně ráda, že jsem se nezalekla té horečky a jela jsem. Myslím, že jinak bych toho do konce života litovala. Takže tento superpost bude dopněný super špatnými fotkami, na ktéré tentokrát nejsem ani za mák pyšná. Nutno ale podotknout, že většina z nich prošla jenom kvůli tomu, že na nich je ON nebo protože mají hlubší podtext. Takže jsou to všechno vlastně pocitovky…

Read more

Nothing’s permanent… Not even death.

Musím se odnaučit jíst mastný salámy. Teda… salámy všeobecně jsou pěknej sajrajt a jíst by se neměly vůbec, ale ty mastný jsou nejhorší. To, co mi dělaj s pletí, to je hrůza. Takže vážně, přestávám je jíst. Až mě někdy uvidíte jíst mastnej salám, dejte mi facku. Teď by mě ještě zajímalo, co způsobuje moje padání vlasů. Tedy kromě toho, že si je nepravidelně vytrhávám česáním. Ale tohle se mi vážně nelíbí. Pořád mi sice nehrozí, že skončím plešatá, ale není to příjemnej pocit prohrábnout si vlasy a zjistit, že mi polovina pramene zůstala v ruce…

Byla jsem se sama procházet, potřebovala jsem si prohlídnout novou lokalitu k focení. Očividně ten druhý železňák (ze tří) není tak fotogenický, možná to bude tou fialovou. Vážně nechápu, koho to napadlo. Fialový most, k tomu trubky natřené na světlo. Městu zřejmě zbyla nějaká barva navíc… Je fakt, že celá ta procházka byla taková… trochu mimo. Byla jsem ráda, že jsem nepotkala moc lidí, protože by si mohli myslet, že jsem blázen. Ono když na sobě máte jenom legíny a trochu delší tričko, krátký kabát a sluneční brýle a venku je přitom mínus šest, asi to nepůsobí uplně normálně. Ale mě bylo teplo, vážně! Měla jsem tílko navíc a pod legínama ještě punčocháče. A vážně nemůžu za to, že jsem v poslední době dost horkokrevná (což se sice ve škole ztrácí mezi záchvaty zimouřivosti, ale co…). Takže tak.

Říkám si, víkend je pryč a já jsem neudělala vůbec nic. A když říkám vůbec, znamená to vůbec. Prostě nic. A to jsem se snažila přesvědčit samu sebe, abych napsala ten článek o koncertě co nejdřív.

Celé odpoledne jsem poslouchala Editors a obávám se, že mi z toho začíná hrabat. Mám takové podivné tiky, zpívám si Eat Raw Meat = Blood Drool a plánuju si svůj imaginární prázdninový výlet do Anglie, který mi stejně nevyjde. Takže prostě budu muset jet na sporťák do Itálie, ať si alespoň trochu zahraničí užiju. Vůbec budu velké prázdniny letos asi trávit co nejvíc po vlastech českých. Nejlépe pracovně, ať se mi to alespoň vyplatí…

Přestávám vidět na to, co píšu, nějak se mi chce spát. A to je teprve půl osmé. Ach bože… :/